Milovaná Siluška

 

 

   
  Úvod
  Novinky, akce
  Azýlek
  Hledají domov
  Fotogalerie
  Mají Domov
  Rady pro kočkaře
  Kontakt, mapka
  Chci pomoci...
  Užitečné odkazy
  Poděkování
  Návštěvní kniha
Vzpomínáme
  Lidi kolem Azýlku
  Představujeme...

                                                

                                                            

Vzpomínáme na : Siolu, Silušku, Silinku, Silinečku (?- 9.2.2005)

Milovaná Silinečko,

ve vzpomínkách  sedím  u počítače a  jednou  rukou něžně  hladím  Tvé rozkošnicky vystrčené bříško. Ležíš  na  zádech,  natažená  na  svém milovaném soukromém  sedánku na  topení. Vždycky stihnu na chvíli pustit myš a zabořit prsty do běloučké srsti. Vím, že kdybych na Tebe jen  na  chvíli zapomněla,  jemné štouchnutí tlapkou do ramene,  mrouknutí  a zároveň Tvůj upřený  pohled mi hned upomenou mé povinnosti poddaného ke své paní. Vždyť Ty jsi byla královnou v každém nakročení tlapkou, každým ladným usednutím.

Už při první setkání  na  ulici panelového sídliště  jsi byla  sice možná ušmudlaná a hladová, ale zároveň  vznešeně  odtažitá.  Sice  jsi  možná přespávala na sklepních pryčnách a živila  se  kdečím, ale Tvou jemnou pýchu a nezávislost dospělé kočky to nezlomilo. Když ses za pár hodin zabydlela v našem bytě, poznali jsme, že si umíš říct, čeho se Ti žádá, ale nikdy nikdy nežebráš. Ta Tvá egyptská vznešenost je nejvíc ukázala, když sis přišla koťátkovsky zašlapat na něčím břiše. Potom sis potom vždycky lehla – bříškem k  bříšku člověka,  vystrčila bradinku dopředu, v  pozici ladné  Sfingy  rozvrněla své tělíčko a vzhlížela ve své laskavé vznešenosti na toho vyznamenaného pod sebou.

Ne,  noční zdivočelé  řádění,  to  nebylo nic pro Tebe.  Spíš  se  stulit k nohám  toho šťastlivce vyznamenaného Tvou přítomností,  párkrát  za noc  se  přijít pomazlit  se  vzbuzeným spáčem a snad pár ňufnutí pod bradu. Pak už jen seskočit z postele, v šest ráno se posadit před obličej svého oblíbence a čekat na ranní papkání. Zpočátku tiše, pak s mroukáním, mňankáním a vrkáním. Takhle  kočičí  kapsičku  nebo grilované  kuřátko,  to si  princeznička nechala říct.  Ale běda,  když miska nebyla  plná  podle Tvé chuti.  Usednutí,  vyčítavý pohled a poté jsi odkráčela jinam, kde bylo možno nerušeně smutně přemýšlet. Stočila jsi se do pelíšku na křesle, zády ke světu a přemítala nad světobolem.

Možná toho smutku  na Tebe bylo  až příliš.  Tvé trojbarevné  tělíčko to  nevydrželo a po deseti dní ukrutných a zlých bolestí přišlo vysvobození – 9.2.2005 jsi nás opustila. Mrzí mě, že jsem Tě nemohla držet za  tlapku, šeptat Ti  přitom něžná slůvka.  Určitě  jsi dostala veškerou možnou péči lékařů. Když jsem  ale naposled  držela Tvé zmučené apatické tělíčko s přivřenýma očkama od bolesti, věděla jsem, že bych už další bolestivá vyšetření a operace určitě nedovolila.

Jsem  šťastná,  že  sis  sama  zvolila   vysvobození a  tím  jsi  ze mě sejmula  tíhu odpovědnosti  za  ukončení  života. Teď  už  určitě někde  sedíš  stočená  do klubíčka,  možná vedle Tvého  rošťáckého  kamaráda Maurise, a koukáš na mě přivřenýma kukadlama zlatožluté barvy. Každý z dvousettřiatřiceti dní s Tebou prožitých byl krásný. Díky za něj.